Vietnam 2014, země netušených možností, vděčím mu za život, tj. opravdu za hodně!

Moje první návštěva země zaslíbené nedopadla zrovna podle mých představ. Z původně 15 denního pobytu ve třech lokalitách této nádherné země jsem 10 dní strávil v nemocnici a následně logicky ani neopustil okolí Ho Či Minova města.

Úvodem zmíním alespoň cca 5 měsíců před cestou plánovaný itinerář návštěvy země, do které jsem se vždycky toužil podívat. Zamiloval jsem si jí již dávno, nejen z mnoha filmů, ale zejména dokumentů. Dalším motivem byla i nemalá vietnamská populace žijící již desítky let vedle nás v naší krásné zemi. Ne že bych byl zrovna jejich častým zákazníkem, to opravdu ne, ale moc se mi líbí jejich přístup k životu, dravost, přizpůsobivost i jejich nesmírně pozitivní vnímání světa.

Plán byl tedy poznat okolí Ho Či Minova města, což jediné se mi nakonec i skutečně podařilo, dále navštívit ostrov Phu Quoc a na závěr letovisko Nha Trang, přezdívané Miami Vietnamu. Poslední dva a nejen tyto jmenované cíle jsem si po zásluze užil až při své další cestě v roce 2015, které věnuji samostatný blog. Protože jsem velký fanda letectví, jednou z hlavních, pro mě deviz, byla i cesta s renomovanou světovou leteckou společností EMIRATES Airlines. I ona bude nedílnou součástí mého vyprávění, zejména v závěru tohoto blogu.

K pochopení proč jsem strávil prvních 10 dní pobytu ve Vietnamu v nemocnici, musím s vyprávěním příběhu začít cca 2 týdny před odletem. Byla noc, jedna asi z nejméně příjemných co jsem doposud zažil. Celou noc jsem běhal na záchod a měl opravdu velké bolesti. Ráno, když jsem ve stejném stavu dorazil do práce, v domnění, že to snad nějak přežiji, po asi třetí návštěvě toalety během 20 minut, jsem pochopil, že by bylo asi přeci jen vhodné navštívit svoji praktickou lékařku. Ta ovšem jak se záhy ukázalo měla dovolenou a tak jsem skončil přímo na soukromé interní ambulanci. Následovalo opakované rentgenové vyšetření a ultrazvuk. Tady si nemohu odpustit historku. 

Představte si situaci. Mám po rentgenu, ležím na stole připravený na ultrazvuk a paní doktorka, dívaje se na zavěšený rentgenový snímek, povídá:  "To jsou Vaše plíce?"Podívám se z dálky na snímek rovněž a odpovídám: "Bohužel je vidím poprvé, nejsem si tedy jist, že jsou opravdu moje."  Paní doktorka na chvilku znejistí, došlo jí, co za blbost právě udělala a volá na sestřičku: "Sestři panu Holubovi uděláte pak ještě rentgen dutiny břišní!"  Asi si chudák myslela, že nepochopím, že ty plíce mi rentgenovali zbytečně. Dýchalo se mi totiž dobře a průjem a bolesti v dutině břišní asi s plícemi zrovna nesouvisejí, ale mohu se mýlit samozřejmě. Při prohlídce na ultrazvuku diktovala paní doktorka do záznamu různé údaje, kterým jsem nerozuměl, zaslechl jsem jenom cosi o žlučových kamenech, ale protože jim nevěnovala pozornost a pokračovala dále v diktování, přestal jsem tomu věnovat pozornost, nejsem lékař a také nesnáším, když mi laik poučuje o mé odbornosti.

Následoval tedy ten správný rentgen a byl jsem odeslán zpět na interní ambulanci.  V tu chvíli jsem měl za sebou první hodinu od příchodu na ambulanci. Když už jsem bolesti jen taktak zvládal a to podotýkám, že nejsem zrovna žádný posera a čekal již druhou hodinu až na mě přijde opět řada, sebral jsem odvahu a právě procházejícího pana doktora požádal alespoň o nějakou injekci nebo prášek proti bolesti. Vždyť výsledky jak ultrazvuku, tak rentgenu tam již asi 1,5 hod. měl. Pan doktor mi vlídným způsobem sdělil, že mi ji rád dá, ale až po té, co ještě navštívím kolegu z chirurgické ambulance a odeslal mě do další nové fronty s tím, že alespoň zařídí předností ošetření. Své slovo splnil a po cca další půl hodině jsem se skutečně dostal ke kolegovi chirurgovi.

Pozn. tomu patří celá tak interně-chirurgicko ambuance včetně rentgenového a ultrazvukového pracoviště, jejichž návštěvu jsem měl tou dobou již za sebou. Ještě že tam nemají gynekologii, jinak nepochybně musel absolvovat vyšetření i tam.  

Pan chirurg, majitel mi důkladně prohmatal a pravda zde nastala asi chyba i na mojí straně, protože jak jsem již psal že nejsem "posera", i když ten den jsem byl již asi 16 hod. úplně extrémní posera, ovšem v jiném přeneseném smyslu, snažil jsem se být statečný a protože mi v podstatě bolelo celé břicho, tak jsem nebyl schopen přesně říci ve kterém přesně místě více nebo méně a hlavně v té době, kdy jsem na vyšetření byl už asi 4 hodiny, se mi začínalo dělat asi i trochu lépe.

Následovalo tedy ještě nezbytné rektální vyšetření a diagnóza byla na světě. Střevní chřipka, doporučení nejíst, hodně pít a večer na kontrolu. Slíbené injekce jsem se tedy již nedočkal a byl odeslán domů, v mém případě do práce. Po návratu do kanceláře jsem v souladu s doporučením, nikoliv však zdravým rozumem, do sebe vyklopil naráz asi litr vody. Co následovalo už asi nemusím popisovat. Když to po cca hodině ustalo, začal jsem tedy tekutiny přijímat po menších dávkách a světe div se můj stav se začal jako zázrakem zlepšovat. V té době po cca 24 hodinách půstu jsem do sebe nakonec dostal i banán tuším a dokonce jej v sobě i udržel. Někdy v 18 hod. jsem byl panem doktorem zkontrolován s tím, že již je všechno v pořádku, měl pravdu, celý týden i opravdu bylo. 

Víkend před odjezdem se mi ale ona diagnostikovaná střevní chřipka vrátila, k doktorovi jsem již samozřejmě nejel, protože jsem věděl co mám dělat - nejíst, pít! A světe div se podruhé, ono to zase zabralo. 

A máme tu konečně odlet na dlouho očekávanou vysněnou dovolenou. Emirates Airlines se budu věnovat hlavně v závěru blogu, proto teď po dlouhém úvodu s nimy nebudu moc zdržovat. Let z Prahy do Dubaje probíhá bez problémů, byť sedíme v ekonomické třídě, servis je v porovnání s ostatními společnostmi v podstatě nesrovnatelný, myšleno samozřejmě v pozitivním duchu. V Dubaji nás čeká při cestě tam, asi 9 hodin dlouhý přestup. Tehdy jsme ještě škudlili, takže nám bylo líto si připlatit za business salónek. I tak dostáváme od Emirates každý dokonce dvě poukázky na jídlo. Toho také využíváme a končíme u McDonalda. Chvíli po spořádání dubajské obří porce už vím, že to asi nebyla nejlepší volba, kupodivu to opět vypadá, že se hlásí ona záludná střevní chřipka. Nicméně nástup potíží není zdaleka tak rychlý a tak těsně před odletem ještě stačíme, tentokrát za mnohem zdravější snídani, utratit i zbývající poukázky.

Asi hodinu po startu na cca 6 hod. dlouhém letu z Dubaje do Ho Či Minova města (Saigonu) začínají opět mírně řečeno těžké projevy "střevní chřipky". Jídlo odmítám a na záchodě trávím více času než na svém sedadle. Po přistání nás čekají povinné vízové povinnosti, které trvají asi hodinu, mě to však připadá jako půl dne, jsem již téměř v agonii. Konečně máme i kufry a procházíme pasovou a vízovou kontrolou na Vietnamskou půdu. Mizím na prvních toaletách. Spolucestující, můj partner, je již víc bezradný než já sám. Po asi půl hodině mého nedobrovolného pobytu na záchodě a stále se stupňujících bolestí, opouštíme letištní halu a přesunujeme se ke stanovištím taxi. Přesunujeme se v podobě, já skoro po čtyrech a partner se všemi našimi zavazadly.

U naháněče taxíků jsem ale stále natolik při vědomí, že se nechci nechat okrást ihned po příletu, přesně tak jak jsme poučeni z mnoha jiných zemí a hlavně průvodců a komentářů, které jsme si přečetli konkrétně o Vietnamu. Odmítám tedy jeho jedinečnou nabídku a pokračujeme dále k taxíkům opodál. Záhy zjišťuji, že jeho nabídka byla opravdu jedinečná, protože nemám sil na vyjednávání s dalším , teď již konkrétní taxíkářem. Partner se sice pokouší zachránit situaci dalším pokusem o vyjednávání, ale já jen štěknu: "Nech toho, jedem!"  Jsem nafouklý jak pátrací balón a musím se nasoukat do tuším Hyundai i10. Tak malým autem jsem ještě nikdy předtím nejel. Při tom jsme se za stejné peníze mohli svézt v podstatě limuzínou!

Ještě, že jsme jenom dva, jinak by zavazadla muselo vést jiné auto. Cesta mi připadá nekonečná, pan taxikář evidentně chce, aby jsme si těch do něho investovaných tuším 20 dolarů, pořádně užili. Po asi půl hodině dorážíme na hotel. Na jeho recepci vstupuji už opravdu po čtyrech, nejsem schopen komunikovat, vše musí řešit partner, který je už alespoň portýrem osvobozen od zavazadel. Jen zaslechnu jak s recepčním řeší hotelového lékaře, tak se jen zmohu opět na štěknutí ve smyslu"Pojišťovna!" Pochopí a volá tedy do pojišťovny, cestou na pokoj. Na pokoji se snažím najít polohu, která by mi alespoň trochu ulevila od bolestí. Zjišťuji, že taková poloha bohužel neexistuje a tak končím na kolenou, ohnutý přes postel.

Pomoc doráží velmi rychle asi po cca 15 minutách od kontaktování pojišťovny, byť mě to opět připadá jako věčnost. Moje představa je, že dostanu nějakou injekci, nebo prášek a vše bude zas v pořádku. Rozhodně nechci s nimi kamkoliv jezdit, tím méně do nemocnice. Jsem přeci proboha na konci světa, někde v rozvojovém komunistickém Vietnamu. Při představě typické vietnamské nemocnice zejména z filmů a dokumentů, mi opravdu jímá hrůza, navíc jsem sem přeci neletěl skoro 24 hodin a 10 tis. kilometrů kvůli pobytu v nemocnici, ale na úžasnou, vysněnou dovolenou.

Když se ale dozvídám, že bez vyšetření, zcela logicky nemůžu očekávat injekci ani prášek, protože nevědí proti čemu by mi ji měli dát, na co jsem alergický apod. nedobrovolně se tedy nechávám naložit do sanitky a vyrážíme vpřed. Jedná se o moderní, velikou sanitku, jaké znám zejména z amerických filmů. Sedím a v průhledu mezi řidičem a zdravotníkem vidím i vnímám pravděpodobně běžný Saigonský večerní provoz. Byť sanita bliká a svítí jak vánoční stromeček, houká jak zběsilá, suneme se pomalu po ulicích totálně ucpaných skútry, ale i pár auty, autobusy apod. Dozvídám se, že je večerní špička, že ale budeme za chvíli na místě. Tisíce skútristů, všude kam se člověk podívá nám jen velmi neradi uvolňují místo a my se tedy zhruba jejich rychlostí suneme kupředu. Já už jsem v myšlenkách dost odevzdaný, už mi začíná být všechno jedno, začínám se smiřovat se svým osudem. Konečně vjíždíme do téměř prázdné ulice, kde nám ve vjezdu brání skupina si 10-15 skútristů, kteří mají uprostřed ulice jakýsi dýchánek. Blikající a houkající sanitka musí před nimi zastavit a cestu nám nelibě uvolňují až po několikátém táhlém troubení řidiče. Opět se rozjíždíme a záhy stavíme, jsme v cíli.

Překládají mi na nosítka a odnášejí do budovy. Jsem mile překvapen jak prostředím, čistotou, vybavením, tak zejména neuvěřitelně vstřícným přístupem všech zúčastněných. Nejprve končím v jakémsi předpokoji. Stále se ale snažím bránit, byť už vím že situace je asi vážnější, než si jsem zatím schopen připustit. Dozvídám se že nejsme v nemocnici, ale na ambulanci, což mi popravdě trochu uklidňuje. Partner vše řeší s pojišťovnou a lékařem pojišťovny. Já putuji na základní vyšetření, sono a rentgen tak jako před dvěma týdny u nás doma. Všechna zařízení vypadají kupodivu mnohem moderněji. Dokonce stačí pouhý jeden rentgen a sono. Verdikt je tu asi po 15 minutách od převzetí do péče, včetně té cesty mám za sebou asi 45 minut (u nás jsem se k fatálně nesprávnému verdiktu - diagnóze střevní chřipka, kdy jsem prošel rukama tří specialistů a byl v ve velmi podobném stavu, propracoval po asi 4,5 hodinách). Verdikt je jasný a nemá s u nás diagnostikovanou "střevní chřipkou" nic společného. Jedná se o velmi akutní zánět žlučníku. Vzhledem k tomu, že v té chvíli již mám kapačku a jsem nadopován léky proti bolesti, ulevuje se mi a zároveň tedy opět sílím. Můj závěr v té chvíli je okamžitý návrat do vlasti, nejlépe ještě tím samým letem (čeká v SGN asi 6 hodin, před odletem zpět do Dubaje).

Vietnamský lékař se mi snaží vysvětlit že to není možné řešení. Následuje tedy jeho rozhovor s lékařem pojišťovny. Já v tu chvíli vycházím z toho, že jsem pro ně velmi lukrativní, dobře pojištěný klient, kterého budu rádi operovat i v případě, že to nebude nutné. Cítím se totiž díky oblbovadlům mnohem lépe. Dostávám konečně k uchu česky hovořícího lékaře pojišťovny. Nejprve mu sděluji svoje pochybnosti. Poté jej předávám zpět Vietnamskému lékaři a oni pokračují v rozhovoru. Navrhl jsem totiž, aby mi nadopovali takovým způsobem, abych cestu zpět nějak přečkal. Již z jejich hovoru začínám chápat, že situace je asi mnohem vážnější, než jsem si ochoten připustit. Při dalším rozhovoru s lékařem pojišťovny se dozvídám, že můj stav, na základě výsledků, které má již i on k dispozici, nebude-li v horizontu pár hodin proveden chirurgický zákrok, je neslučitelný se životem. Říká mi česky na plná ústa, to co jsem jen zkratkovitě pochopil od vietnamského lékaře:"Jedná se o velmi akutní, život ohrožující rozsáhlý zánět žlučníku a dutiny břišní tj. cca 20 hodin trvající transport zpět do vlasti, v jiné podobě, nežli v zinkové rakvi, tak pro Vás nepřipadá v úvahu!".

Musel na mě být tak tvrdý, pochopil již při našem prvním rozhovoru, jaký jsem paličák. Celé toto martirium trvalo asi dalších 45 minut. Po cca 1,5 - 2 hod. mě tedy opět nakládají do stejně pěkné, prostorné sanitky. Tentokrát už musím zůstat na nosítkách, takže nemohu, k mojí značné nelibosti, sledovat opět noční Saigonský provoz. Po asi 15-20 minutách jsme v nemocnici. Já už nikam nepospíchám, je mi celkem dobře, ve srovnání se stavem před ještě cca hodinou. O to větší muka samozřejmě celou dobu prožívá můj partner, který je 10 tis. km od domova a hrozí mu, že tu možná zůstane sám. V nemocnici končíme na urgentním příjmu. Následuje další kolo vyšetření podobné jako na ambulanci, aby byla opravdu jistota. Ta se bohužel potvrzuje a tak jsem přijat a po cca 2-3 hodinovém martiriu spojeného mj. s nezbytným vyplněním nekonečného stohu papírů a dotazníků, kdy toto všechno má na starosti můj ke smrti vyděšený partner, protože právě on je tím, kdo v naší dvojici opravdu vládne angličtinou.

Do mě tou dobu teče už asi třetí kapačka, vlastně již tři najednou. Konečně se ocitám na pokoji, jsou asi 2 hodiny ráno. Až nyní začínám vnímat okolí. Pokoj mi daleko více než nemocniční, připomíná hotelový. Naproti posteli velká LCD TV, na pokoji soc. zařízení, klimatizace atd. Ne že bych ty vymoženosti mohl využít. Jedná se o dvojlůžák, soused vedle, Japonec jak zjišťuji později, strašně chrápe. Neusnu, nedá se to, ale i proto, že mám stejný problém s chrápáním, stydím se. Partner zůstává u mě. Čekáme na 8 hodinu ranní, kdy mám jít na operaci.

Před tím nežli mě odvážejí na sál, slyším jak se lékaře vyptává na podrobnosti, ten mu sděluje, že vzhledem k rozsahu zánětu, pravděpodobně nebudou moci použít laparoskopii, ale přesto se o to pokusí a že nenastanou-li komplikace by měl zákrok trvat zhruba hodinu. Pak v předsálí operačních sálů se poprvé od našeho příletu naše cesty dělí. Já pokračuji na sál, on zůstává v čekárně. Všude čisto, moderní přístroje, klimatizace jako standard všude. První změna nastává přímo na operačním sále, kdy jsem stále při vědomí, to jsem u nás zatím nezažil, pokud se nejednalo jen o lumbálku. Uspán jsem až po připojení k přístrojům a po nasazení kyslíku. 

Probouzím se, sestřička se mnou má asi docela problém. Vedle leží další pacient. Stále jsem na pooperačním pokoji těsně za operačními sály, kde už pilně pracují na dalších pacientech. Po asi 15 minutách od probuzení konečně vyrážíme na pokoj a hlavně do čekárny, kde trpělivě čeká na smrt vyděšený partner. Jak se záhy dozvídám po našem setkání z původně plánovaného 60 minutového zákroku, se shledáváme po více než 3,5 hodinách. Jsem ale na živu.

Vypráví mi jak si pamatoval jeden z ušpiněných růžků prostěradla mojí postele a celou dobu co vyváželi další a další pacienty z operačních sálů, některé zakryté..., sledoval právě ten růžek. A dočkal se. Opravdu nevím, co bych dělal já na jeho místě. I další noc zůstává díky úžasnému přístupu personálu nemocnice po mém boku, ovšem spolu s chrápajícím Japoncem. Když personál vidí, tedy spíše slyší, z jakého důvodu nemohu spát, vybaví mě jednak špunty a dále i něčím na spaní. Nad ránem dokonce nějak spacifikují i toho Japonce. 

Partner však už tehdy nespí v podstatě třetí noc, poklimbávání v Dubaji, nebo v letadle se nedá počítat. Samozřejmě ani téměř nejí. Nechávám se tedy přeložit na samostatný pokoj, je mi jedno, že rozdíl budu muset zaplatit ze svého. Pojišťovna partnerovi zařizuje luxusní hotel poblíž nemocnice. Teprve nyní mi v podstatě začíná docházet, co se všechno stalo, co mi hrozilo a kdo za to především může. 

Dále si začínám uvědomovat propastný rozdíl v péči, přístupu zdravotnického personálu k člověku, pacientovi. Nepřipadám si jako otravná štěnice, jak tomu bylo při mých asi dvou nebo třech dosavadních hospitalizacích v Čechách, pravda na maloměstě. Tamní personál mě cca každou půlhodinu kontroluje a při každé návštěvě mě upozorňuje, že na ně kdykoliv budu cokoliv potřebovat, mohu zazvonit. Ostatní pacienti to hojně využívají, jak je slyšet. Já si to díky tréningu z Čech nedovolím ani jednou za celý pobyt. A že zejména první dny po operaci, kdy moje zranění, dnes jizva z Vietnamu, jak ji "prodávám", je asi 25 cm dlouhá.

Zejména ženy, které si například prošly císařským řezem, mi asi budou rozumět. Prostě bez ohledu na tišící léky, každý pokus o pohyb, zakašlání nebo dokonce vysmrkání je zhola nemožné. Poprvé jsem se dokázal vysmrkat snad až 7-8 den po operaci. Již druhý den po operaci jsem se mohl poprvé i najíst. Byl to myslím oběd a na výběr jsem měl ze čtyř jídel. Různé druhy rýžové kaše s kuřecím, hovězím, vepřovým, nebo rybím masem. Zvolil jsem tuším vepřovou variantu, snědl jsem sice asi čtvrtinu porce, ale přišlo mi to docela k chuti. Ve stejném duchu tj. skladbě se odehrávala i večeře a snídaně druhý den. Od dalšího oběda jsem pak už měl běžnou stravu sestávající z výběru čtyř velmi pestrých chodů (každý se vždy skládal tak z 5-6 pokrmů). Výběr ze 4 chodů byl i k večeři a snídani. Jak jsem zjistil ke konci pobytu, jednalo se během týdne o 7x4x3 = 84 variant možných jídel. Přitom všem navíc ten úžasný servis okolo, neuvěřitelně pozitivní nálada a krásné prostředí. Opravdu bych, s odstupem času, každému přál možnost, toto zažít v cizí zemi. Samozřejmě ne to, co tomu předcházelo, ale prostě poznat jinou úroveň lékařské péče, navíc v komunistické zemi, kterou u nás většinou považujeme za rozvojovou. Samozřejmě, že běžní Vietnamci se do podobného zařízení dostanou hodně těžko.

Jak se můj stav postupně zlepšoval, chtěli jsme samozřejmě domů. Měl jsem svým ošetřujícím lékařem slíbeno, byl to mimochodem Filipínec, že bude-li to možné propustí mi na hotel před víkendem. To by bylo po 5 ti dnech od hospitalizace tuším, s tím, že bych docházel na převazy a následné vyndání stehů. K tomu jsme se  oba samozřejmě upnuli, což byla chyba. Nastaly komplikace se slinivkou. Prostě nevycházely testy na amylázu, které jsem měl několikanásobně překročené. Problémy konzultovali opět s lékaři v Čechách, prý kvůli mě měli cosi jako konferenci. Bylo podezření, že slinivka mohla být poškozena při operaci a nebo by se mohlo jednat o ještě závažnější problém - nádor na slinivce. Průběh celé operace byl natáčen. Upřímnost lékařů a snaha o maximální informovanost pacienta, je rovněž v porovnání s naším prostředím na úplně jiné úrovni, což zatím popravdě nevím, jestli je zrovna ku prospěchu věci. 

V pondělí jsem tedy měl před sebou další sérii testů a vyšetření na magnetické rezonanci. Věděli jsme že výsledky se dozvíme v podvečer a ty rozhodnou i o dalším postupu. Pan doktor vždycky chodíval po 15 hod., ten den si dal ovšem na čas a nechal nás opravdu vycukat. Někdy po 17 hod. jsme se tedy konečně dočkali. Přišel a spustil. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale z pohledu partnera jsem pochopil, že je to asi hodně tragické. Když se ale doktor zarazil a začal znovu a pomaleji, rázem jsme si oba oddychli. Výsledky byli v pořádku tj. ani nádor ani slinivka nebyla při zákroku poškozena. To byla ta úžasná zpráva, ta méně pozitivní byla, že hodnoty testů na amylázu jsou stále vysoké, takže hotel ani návrat domů se zatím nekoná. Další termín možného propuštění byl, už hodně rezervovaně, stanoven na středu. 

Zcela jsem pozapomněl podotknout, že po celou dobu našeho vietnamského dobrodružství naši rodiče i kamarádi žili díky informacím od nás v domnění, že naše překrásná exotická dovolená probíhá přesně podle plánu. Jedinou informovanou osobou byla moje velmi dobrá kamarádka a kolegyně. 

V úterý se již výsledky začínali zlepšovat. Začali jsme tedy s pojišťovnou a posléze  i leteckou společností, řešit náš předčasný návrat domů. To by vydalo na další blog. V tomto místě, bych dnes, s odstupem času, moc rád pojišťovně ERV poděkoval za to, jak se o nás v nesnázích postaraly a dostály všemu k čemu dle smluvních podmínek měly. I díky ní jsme nakonec v luxusním hotelu strávili zbytek pobytu, tuším asi 4 zbývající noci a užili jsme si alespoň atmosféru Saigonu, navštívili jak tunely Cu Chi, tak i deltu Mekongu a prohlédli si samotný Saigon. 

Ve středu mi tedy čekalo konečně  propuštění z luxusní nemocnice, do luxusního hotelu. Tomu ale ještě předcházelo nezbytné vytažení drenu a stehů. I k tomuto mám pěknou historku. Musím se ale nejprve ještě vrátit asi 6 dní zpět do chvíle, kdy bylo započato s postupným každodenním vytahováním drenu odvádějícího z dutiny břišní tekutiny vznikající zejména v důsledku operačního zásahu a hojící se rány.

Nastoupila na mě sestřička, moc milá a šikovná, kterou jsem již znal s nějakým novým ošetřovatelem. Ten mi hned na začátku poučil jak se mám chovat."Než začneme s povytahováním drenu, dám Vám znamení a vy se nejprve nadechnete a pak začnete hezky zrychleně dýchat, něco jako při porodu" No jakým způsobem mi ten holomek vyděsil, si asi dokážete představit, navíc tím, že předpokládal, že mám nejmíň dva porody za sebou. Sestřička mezi tím pokračovala v činnosti. Musela nejprve odstranit velkou kruhovou náplast kolem drenu. V tom jsem se nadechl a začal dýchat. Znamení, neznamení. Prostě dost silná bolest se dostavila. On na mě: "Ještě nemusíte, dám Vám znamení!" Já si říkám, proboha co ještě horšího mi může čekat. Pochopil jsem, že zatím mi strhávají jenom tu náplast a nebyl jsem předtím vyholen, tak jak je zvykem u nás. Takže jsem poprvé v životě zažil cosi jako depilaci, navíc kolem otevřené rány. Najednou přišel onen pokyn, to už jsem já hrdina měl skoro hovínko v noční košili. Nádech a pak jako při porodu... A nic. Žádná bolest, prostě jsem nic necítil. Holomek jeden.

A takto to pak probíhalo každý den, již bez instrukcí, až do propuštění, kdy jsem se opět i konkrétně s tímto ošetřovatelem setkal. Jeho úkolem bylo tentokrát vyndat mi stehy. Až nyní jsem pochopil, že je to nejspíše medik. Po vyndání prvního stehu a natržení jizvy, ze které se začaly řinout tělní tekutiny utekl pro pomoc. Vše nakonec zachránila profesionální sestřička. Říkal jsem si v duchu, ještě že se mu nepovedl hned ten první steh. Měl jsem jich asi 25 a neumím si představil, jak bych to ustál, kdyby mi je vyndaval všechny. Sestřička opět odvedla úžasnou práci, v podstatě jsem nic necítil. Následuje pár fotek z nemocnice...

Po vyřízení propouštěcích formalit, uhrazení rozdílu za jedno-lůžák a zakoupení nezbytných léků a obvazových prostředků, jsem byl konečně volný. Dle instrukcí jsem se neměl po zbytek pobytu moc namáhat a strávit ho spíše v poklidu na hotelu. No to bych už musel být opravdu blázen. Takže hned po propuštění jsem alespoň prozkoumal okolí hotelu, partner mi naučil jak se přechází ty rušné dopravní tepny kolem hotelu.

Mimochodem to je strašně zajímavé. Představte si třeba ulici a komunikaci, která má 5 jízdních pruhů v každém směru. Všude kam se podíváte proudí ve špičce tisíce skútrů a desítky aut. Domníváte-li se, že např. na přechodu mimo světelnou křižovatku, vás ta stále "proudící jednolitá řeka" skútrů pustí, stáli byste tam ještě dnes. Platí ale jednoduché pravidlo. Vstupte do vozovky a jděte pomalu a plynule, nezastavujte a za žádných okolností necouvejte! Dodržíte-li toto jednoduché pravidlo, jste v naprostém bezpečí, přejdete si sebe širší a rušnější komunikaci, kde vy potřebujete a bez úhony jak své, tak ostatních účastníků provozu. V některém z dalších blogů, ve kterém se budu věnovat dalšímu našemu, dalo by se říci opravnému pobytu ve Vietnamu sdělím zase cenné zkušenosti a příhody ze strany aktivního skútristy.

Jinak skútr je ve Vietnamu rodinným dopravním prostředkem. Kromě nákladu sveze kompletní rodinu tj. klidně dva dospělé a tři děti, nebo čtyři dospělé. Náklad uveze a převeze v podstatě veškerý, který si dokážete představit i ten co by Vás nikdy nenapadl.  

Hned další den jsme si zajistili návštěvu proslulých Cu Chi tunelů. Zajímavé, ale prosycené až přehnanou propagandou. Díky svému zranění jsem si nemohl tunely vyzkoušet. Komické navíc bylo, že partner za mnou sbíral zkrvavené tampony, které mi tu a tam vypadly zpoza zábalu. Jinak s povahou Vietnamců spojenou s jejich zcela oprávněnou hrdostí vítězů nad Francouzi a Američany, se ve Vietnamu, tedy zejména v Saigonu a Hanoi potkáte na každém kroku. Opět se tomu budu také věnovat ve svém dalším blogu věnovaném návratu do Vietnamu.

Další den nás čekala cesta a následně plavba a pobyt na deltě Mekongu. Úžasný zážitek, více pochopíte z fotografií níže.

Poslední dva dny jsme strávili přímo v Saigonu. Kromě jiného, jsme se na vyhlídce jednoho z mrakodrapů potkali s Čechy, kteří zrovna přijeli. Byl to proti nám o poznán starší, ale velmi milý pár. S pánem jsme se docela pobavili, měl také operovaný žlučník, už asi před dvaceti lety a u nás doma. Takže jsme si srovnali svoje jizvy, ta jeho byla samozřejmě již dávno zhojená, takže vypadala jako ta moje dnes. Opět pár fotek.

Poslední den nás čekal transfer na letiště a odlet domů, opět s EMIRATES Airlines přes Dubaj. Aby to bylo možné musel jsem mít z nemocnice potvrzení, že jsem schopen transportu, což bylo mimochodem také docela oříšek získat. Ale podařilo se. U té zpáteční cesty jak jsem již uvedl v úvodu se nyní ještě zastavím, protože i ta byla nejprve docela dramatická a nakonec ale naprosto fenomenální. Odbavení zavazadel proběhlo normálně, místa v letadle jsme již měli opět v turistické třídě rezervována. Při nástupu na palubu se ale objevil problém. "Naloďvačka" projela letenky čtečkou a objevil se eror. Dokážete si představit, co to v nás po tom všem, v ten okamžik vyvolalo. První co nás napadlo, proboha my neodletíme. Začala prohledávat balíček s dalšími palubními lístky a tu najednou dva vytáhla a já už z té dálky vidím, že je na nich napsáno First class. Ano čtete správně, úsek cesty z Ho Či Minova města do Dubaje, jsme si plnými doušky, poprvé a asi naposledy, užili v první třídě EMIRATES Airlines. Velkorysá omluva společnosti za problémy související s naším požadavkem na předčasný návrat. Ještě že to nedopadlo! 

Pominu-li opravdu snový servis od A do Z, kosmetické balíčky, pyžamo..., které máme ještě dnes schovány, je hlavně vlastní postel ve výšce 13 tis. metrů nad mořem tím opravdovým pokladem. Jinak rozdíl mezi servisem v ekonomické a první, nebo byznys třídě je hlavně v tom, že v "Y" máte-li např. žízeň nad rámec servisu, musíte si požádat, a u Emirates i dostanete další pití, u řady ostatních běžných dopravců máte prostě smůlu. V byznys třídě, když o něco žádáte, je to už docela problém, ale ne Váš, nýbrž personálu, který neodhadl dopředu Vaše přání.

V první třídě, máte vše podstatné k dispozici přímo u sebe, vlastní minibar např. A takto to je se vším na co si jen vzpomenete, prostě úplně jiný svět. Musím říci, že návrat do turistické třídy v úseku Dubaj - Praha byl šokem a to si vzpomeňte jak jsem servis Emirates vychvaloval v úvodu tohoto blogu. Na závěr tedy pár fotek krásné tečky za poněkud nevšední dovolenou.

Teď si možná říkáte, měl to být blog o Vietnamu a dozvěděl jsem se jen co si o jejich zdravotnictví. Dozvěděl jste se ale mnohem více. A ještě více o skutečném pobytu ve Vietnamu z roku 2015 se dozvíte v některém z mých dalších blogů, který bude nazván takto: 

Vietnam 2015, dosud neobjevený ráj na zemi, asijský ekonomický tygr...

A ještě později pak v blogu z Vietnamu letošního, který máme před sebou, snad se vydaří... 

Vietnam 2016, Phu Quoc, Hanoi, možná jednou náš přechodný domov...