Vietnam 2015, dosud neobjevený ráj na zemi, asijský ekonomický tygr...

V pořadí naše druhá návštěva této vzdálené země, tentokrát neskončila fiaskem, nebo spíše zajímavou zkušeností, ale naopak mnohem více a hlavně podstatně příjemnějším poznáváním této krásné země i jejích neméně úžasných obyvatel.

Protože následující blog bude v mnohém navazovat na "první" díl, dávám sem na něj odkaz.

http://pavelholub.blog.idnes.cz/c/489831/vietnam-2014-zeme-netusenych-moznosti-vdecim-mu-za-zivot-tj-opravdu-za-hodne.html

Nebudu se už tedy zabývat znovu např. Saigonem. Vzhledem k délce blogu nechám i náš pobyt v Hanoji a návštěvu proslulé zátoky Halong Bay spolu se Sapou, kterou navštívíme letos, na další díl věnovaný zejména PhuQuoc a Hanoji. 

Naše v pořadí druhá, tentokrát již třítýdenní cesta za poznáním Vietnamu, proběhla v období od 15. dubna do 6. května 2015. Opět jí předcházela, po zkušenostech z té první, ještě důkladnější (cca půlroční) příprava. Skoro jsme ani nedoufali, že by nás opět pojistila pojišťovna ERV (specialista na cestovní pojištění individuálních cest, včetně storno poplatků), kterou náš první pobyt přišel cca na 0,6 mil. Kč, ale kupodivu vše proběhlo bez jakýchkoli problémů. Vše bylo naplánováno, letenky, hotely, víza, pojištění atd., vše zajištěné. No nebyl bych to já, kdyby se v "pravý" čas nedostavily nějaké ty drobné komplikace.

Asi týden před odletem jsem jel do své oblíbené směnárny do Prahy vyměnit potřebnou hotovost. Do této doby šlo vše dle plánu. Měl jsem ten den v Praze i několik jednání a nechtěl jsem na můj vkus poměrně velkou hotovost celý den vláčet s sebou. Dopředu jsem si tedy zjistil, že poblíž směnárny je bankomat kooperující s mojí bankou, ale na místě jsem nejprve bankomat nemohl najít. Nakonec se ale bohužel zadařilo - bankomat byl přímo na rušné ulici. Po chvilce váhání jsem přistoupil, a byť jsem se domníval, že jsem dostatečně rafinovaný a obezřetný, musel někde nastat problém. Naštěstí v ten okamžik jsem vyhrál, bankomat mi bez problémů vydal naškudlené desetitisíce, přitom mě nikdo ani neklepl, ani kudlu do zad nevrazil, a tak jsem i do směnárny došel a peníze za "tvrdou" devizu vyměnil. V pořádku jsem nakonec dorazil i domů. V noci asi kolem 2. hodiny ranní mě vzbudilo pípání SMSek. V tu chvíli jsem chtěl ale opravdu spát, takže jedinou mojí reakcí bylo, že jsem vypnul zvuk prudícího telefonu. Ráno, ještě než jsem vstal, jsem opět zapnul vyzvánění a začetl se do první z asi 25 doručených zpráv. Zjistil jsem, že se jedná o žádost k potvrzení internetové platby... Další SMSky byly ve stejném duchu a poslední z nich byla informace z banky, že mi z bezpečnostních důvodů moji platební kartu zablokovali. 

Když jsem dorazil do práce, nejprve jsem se přihlásil do internet-bankingu a zjistil jsem, že z účtu zmizelo v transakcích po celém světě asi 100 tis. Kč, to vše poté, co jsem já den předtím na našem účtu "vyhrál" asi polovinu této částky v onom pražském bankomatu. Ano, účet byl v tom okamžiku nejen ve vyčerpaném povoleném debetu, ale dokonce v mínusu, tudíž zablokovaný. Protože asi před rokem se mi stala podobná věc, ale byl to jen pokus o zneužití, kde jsem si já sám okamžitě kartu zablokoval a ke zneužití nakonec nedošlo, pouze k výměně karty, nelenil jsem a vyrazil na pobočku, kterou mám asi 150 m od kanceláře. Dámy v bance již moc dobře znám, k jejich smůle i ony mě. Zamířil jsem ke své favoritce a vrazil jí do ruky svůj mobil. Byla bystrá, snažila se mě uklidnit, sdělila mi, že sepíšeme reklamace a že se vše do 30 dní dá určitě do pořádku. Když jsem se dostal ke slovu já, zeptal jsem se s ironií sobě vlastní, zda do reklamací můžeme tedy rovnou zahrnout i naši zrušenou dovolenou, na kterou máme odletět za necelý týden, což samozřejmě nebude bez rezervy a prostředků určených na úhradu např. hotelů možné. Paní mě už znala a věděla tedy, že před ní sedí opravdový problém, její možná nejčernější sen. Naštěstí je to skutečná profesionálka, jak se záhy ukázalo. Začala tedy jednat. Nezdržovala mě, připravila veškeré podklady a asi za dvě hodiny jsem vše po prostudování podepsal s jejím příslibem, že udělá vše pro to, abychom měli do odletu maximum prostředků na účtu zpět.

Ještě mě zajímalo, jak je možné, že ke stržení prostředků z účtu došlo i přesto, že jsem samozřejmě žádnou z SMSek nepotvrdil, resp. nezadal v elektronickém bankovnictví příslušné kódy. Odpověď mě moc popravdě neuklidnila - těch asi 25 SMSek, které požadovaly potvrzení, totiž byly jenom ty nedokončené pokusy o zneužití. Ty blokované, a tudíž realizované platby v oné téměř 100 tis. hodnotě, byly platby, které ono potvrzení kódem přes SMS vůbec nepotřebovaly. Doufám, že dnes je již situace poněkud bezpečnější...

O zneužitou platební kartu jsem tedy přišel a do odjezdu jsem novou samozřejmě neměl, nestihla se vydat, naštěstí jsme měli jinou. Moje dnes velká oblíbenkyně z banky skutečně dostála svému slibu a v den odletu jsme na účtu měli zpět snad 80 tis. Kč a zbytek, dokonce i s malým odškodněním, dorazil asi do týdne. Takže opět mohu konstatovat, že nejprve velký problém a nakonec vlastně velmi příjemná osobní zkušenost s fungováním ani ne tak banky, jako spíše konkrétního úžasného človíčka v podobě oné osobní bankéřky. Tak a teď už šup na letiště a do Vietnamu...

Naši důvěru pro další cestu do Vietnamu dostaly hned dvě společnosti. AEROFLOT se postaral o náš transport z Prahy přes Moskvu do Ho Či Minova města (Saigonu) a návrat zpět z Hánoje opět přes Moskvu do Prahy. Po Vietnamu jsme pak využili služeb VIETNAM Airlines. Celkově jsme měli před sebou 9 letů. Pro spotery, kteří se možná také začtou, byly trasy následující: PRG-SVO-SGN-PQC; PQC-SGN-CXR; CXR-DAD; DAD-HAN; HAN-SVO-PRG. Zejména zážitky s cestováním s Vietnamci si nechám podobně jako v prvním blogu na závěr. A věřte, že Vietnamci jsou v případě cestování skutečně nepřehlédnutelnou a z našeho pohledu - mírně řečeno - problematickou skupinou...

Malá vsuvka: Vietnam jsme tentokrát vzali skutečně napříč od nejjižnějšího bodu na sever. Letos bychom se měli podívat ještě mimo jiné do nejsevernějšího místa Vietnamu, do pohoří Sapa na hranicích s Čínou. Ve Vietnamu jinak můžete během roku poznat opravdu jednak skutečné, nefalšované tropy a období dešťů na jihu, tak (přimhouříme-li oči) našemu klimatu podobné léto a zimu na severu. Ve Vietnamu, jak je všeobecně známo, vládne komunistická strana. Spíše bych to ale nazval jakousi monarchií. Ve Vietnamu totiž ve skutečnosti vládne tvrdý kapitalismus, o kterém si my v Evropě můžeme již takových 30 let nechat jenom zdát. My ve skutečnosti žijeme v centrálně řízeném, dotacemi a dalšími regulacemi sešroubovaném socialismu s "lidskou tváří". To jsou paradoxy že? Jinak zejména "francouzský" jih Vietnamu je hodně budhistický, pro mě nesmírně přívětivý a přátelský. Povaze Vietnamců se ale hodlám podrobněji věnovat hlavně ve svém avizovaném třetím blogu věnovanému Vietnamu. To, kde jsme se ve Vietnamu již pohybovali a co máme nejen ve Vietnamu v plánu letos a příští rok, znázorňuje následující mapka...

Přesun přes Moskvu s AEROFLOTEM nám oproti EMIRATES ušetřil nejen několik tisíc korun, ale především mnoho hodin času. V Moskvě jsme cestou tam měli na přestup 3 hod. a zpět dokonce jen 2 hod., a k tomu navíc několik úžasných historek, ale až v závěru...

Přesuneme nyní rovnou do Saigonu. Vyřízení víz  tj. zaplacení 90 USD/2osoby/měsíc/jednovstupové, je dobré si zvací dopis zajistit dopředu např. přes Vietnam-visa.com za cca 35 USD/2osoby. Nejdražší cestou jak si víza obstarat je Vietnamské ambasáda v Praze, kde počítejte celkově min. s dvojnásobnou částkou. Nyní již stačilo zakoupit telefonní a internetové služby (vietnamská SIM karta), které nás na třínedělní pobyt s téměř každodenním voláním do Čech včetně internetového připojení vyšly celkem na necelých 1000 Kč. Doporučuji udělat vždy! Zapomeňte na předražené roamingy našich tuzemských operátorů, tam by to byly, v našem požadovaném rozsahu, desetitisíce korun!

Následoval čas takového dřívějšího oběda ve znamení tradiční vietnamské polévky Pho, a poté přesun na ostrov Phu Quoc (nejjižnější část Vietnamu). Nyní bude hned následovat série komentovaných fotografií. Ostrovu se nebudu věnovat podrobněji, protože se k němu vrátím ve slíbeném třetím blogu, koncem dubna 2016 po absolvování  naší třetí návštěvy Vietnamu, na kterou se v současné době právě připravujeme. Právě na Phu Quoc, který jsme si opravdu zamilovali do té míry, že jej začínáme považovat za náš druhý, přechodný domov, bychom měli strávit celé tři týdny a následně ještě necelý týden v Hanoji, odkud chceme mj. vyrazit do slibované Sapy. K ostrovu Phu Quoc jenom nyní zmíním, že jedná o jakou si "svobodnou obchodní zónu" v komunistické zemi. Dokonce sem nepotřebujete ani Vietnamská víza, pokud ovšem neletíte přes Saigon. Na ostrov se dá ale dostat třeba i přes Singapúr, i když jak nyní ověřuji, letecká linka byla již pravděpodobně zrušena. Ale pojďme na slíbené fotky z Phu Quoc.

A nyní se již dvěma lety přesuneme z poklidného ráje na Zemi přes Saigon do Nha Trangu přezdívanému Miami Vietnamu. Jedna země, přesto úplně jiný svět. Osobně bych Nha Trang nepřezdíval Miami Vietnamu, ale spíše Moskva Vietnamu. Hlavně pro lidi, kteří zvolí podobný směr cesty od jihu postupně na sever, a navíc z naprosto poklidného ostrova do nekonečné show nabitého Nha Trangu, je první den poměrně nepříjemným šokem. Takto jsme to alespoň vnímali my. Je ale i pravda, že jiní to mohou vnímat naprosto naopak, tj. jako přesun z nudy konečně do života. 

Vizuálně NhaTrang opravdu připomíná s přihmouřením očí to Miami, zejména svojí hlavní hotelovou čtvrtí táhnoucí se po asi 5-ti kilometrové, zdánlivě nekonečné mega pláži. Hotely mají zpravidla mezi 20-40 patry, takže evokují mrakodrapy. Všudypřítomná světelná reklama a nejrůznější efekty, zejména v noci, dodávají městu jeho typickou zábavní atmosféru. Proč spíše Moskva? Protože naprostá většina turistů pochází právě z Ruska, ovšem pravda, mnohem více než z Moskvy spíše z měst na dálném východě a Sibiři. Letadla s ruskými turisty tvoří na letišti v Nha Trangu naprostou většinu všech odbavených letů i v porovnání s četnými vnitrostátními lety. Protože jsem opravdu člověk multikulturní, tento fakt mne sice překvapil, ale skutečně mi to nevadilo. Stejně jsme většinu času trávili mimo Nha Trang. První den a noc jsme se tedy spíše rozkoukávali z utrpěného šoku a prohlédli si hotel a jeho okolí. Navštívili jsme též typickou vietnamskou čajovnu - kavárnu. Byli jsme tam jediní cizinci. Podobné podniky, spíše pro "domorodce" jsme si ostatně oblíbili především. Právě tam má člověk největší možnost poznat pravou tvář, povahu lidí. 

Druhý den jsme se smočili v hotelovém bazénu a vyrazili si půjčit skútry, kdy podmínky jsme si u několika půjčovatelů zjistili již předcházející den. Zde už jsme se neobešli ani bez smlouvání, jinak vše probíhalo opět na principu vzájemné důvěry, bez jakýchkoli dokladů. Samozřejmě pokud chcete ve Vietnamu jezdit ať už autem, nebo na motorce, musíte mít vystaven mezinárodní ŘP. Nevím, zda to platí stále, vím, že se uvažuje o zrušení této povinnosti, na letošek jsme si podmínky ohledně ŘP zatím nezjišťovali. Jinak jak se potupně posouváte z bohatého jihu na sever, zdražují se služby a je nutné mnohem více smlouvat. Zejména kvůli menší konkurenci oproti turisticky mnohem zajímavějšímu jihu země. 

Po převzetí skútrů a jejich dotankování jsme vyrazili na první cestu napříč Nha Trangem dále do poklidnější oblasti jižně od města. Po poklidném ostrovu jsme poprvé zažili skutečný vietnamský provoz. Pokud ale dodržujete nikoliv zákonem stanovená pravidla, ale nepsaná pravidla, o kterých jsem se již zmínil v případě Phu Quoc, jste v bezpečí, za pár dní jste dokonce běžně v čele pelotonu a Vietnamci se učí od Vás. Samozřejmě do jisté míry nadsázka... Jinak právě ten respekt a ohleduplnost je základem silniční dopravy, byť to tak z pohledu nezúčastněných chodců - turistů skutečně nevypadá. Následovalo poklidné, soukromé koupání asi 25 km jižně od turisty přeplněného Nha Trangu. 

Další den nás čekal zatím nejdelší výlet do vnitrozemí Vietnamu. Celý Vietnam je z jedné strany obklopen mořem a po relativně úzké nížině následuje opět po téměř celé délce země pohoří. Při cestě do vnitrozemí se mu tedy v podstatě nevyhnete. V průvodci jsme se sice dočetli, že na cestu do vnitrozemí bychom se měli dobře obléci. No věřte průvodci ve 40 stupňovém vedru a vlhkosti vzduchu kolem 90%. Jinak ještě odbočím a vrátím se na chvilku na Phu Quoc. Čím jižněji, tím teplejší, zvláště pak moře. Takže na Phu Quoc moře teplejší než vzduch (37-38 stupňů moře / 33-35 stupňů vzduch). Koupání v moři tedy není zrovna osvěžující, ale spíše termální. V Nha Trangu větší vedro a studenější moře (vzduch klidně kolem 35-40 stupňů, moře kolem 33-35 stupňů). 

Ale pojďme zpět k výletu do vnitrozemí. Naší cílem bylo město Da Lat vzdálené cca 140 km od Nha Trangu. Celá tato oblast je proslulá zejména pěstováním zeleniny a květin. Plantáže, kde se zelenina a květiny pěstují, jsou nekonečné. Svahy pokryté tisíci fóliovníků a skleníků, které si nedokážete představit, dokud je neuvidíte. Ale pojďme k vlastní cestě.

Nutno ještě podotknout, že před příjezdem do Vietnamu jsem já naposledy na motorce, tehdy malém Mustangu, seděl naposledy ve svých asi 16 letech, a můj o poznání mladší partner nikdy v životě. Takže já jsem se v Phu Quoc řekněme otrkával a on se teprve učil. Po šesti dnech nás čekal provoz v Nha Trangu a po osmi dnech od příletu na dovolenou tento 140 km tam a 140 km zpět dlouhý výlet. Motorkáři už vědí, kam směřuji. Časově na těch skútrech to byly 4 hodiny tam a 4 hodiny zpátky a cestou jsme zdolali naše Krkonoše, resp. Sněžku. Poprvé v životě jsem na dopravním prostředku vystoupal nad mraky, černé mraky, které již z dálky vypadaly jak inferno - brána do pekel. Opravdu hodně zvláštní pocit jsem měl. Problémy s netrénovaným sedacím ústrojím ani nemusím zmiňovat. Níže odkaz na trasu.

https://www.google.cz/maps/dir/Nha+Trang,+Khanh+Hoa+Province,+Vietnam/tp.+%C4%90%C3%A0+L%E1%BA%A1t,+L%C3%A2m+%C4%90%E1%BB%93ng,+Vietnam/@12.1117672,108.7185788,11z/data=!4m13!4m12!1m5!1m1!1s0x3170677811cc886f:0x5c4bbc0aa81edcb9!2m2!1d109.1967488!2d12.2387911!1m5!1m1!1s0x317112fef20988b1:0xad5f228b672bf930!2m2!1d108.4583132!2d11.9404192

Byť jsme vyráželi s plnými nádržemi, i toto se ukázalo jako problém, naštěstí s relativně šťastným koncem. Jako zásadní se ale ukázalo zejména podcenění oblečení. Už asi po prvních 40 km, když jsme se blížili k horám, jsme náhle potkávali skútristy v kožených bundách, pláštěnkách apod. Tomu, že byli i teple oblečeni, jsem nejprve nevěnoval pozornost, protože Vietnamci chodí poměrně nabalení i v tom vedru, prostě se před ním resp. sluncem, chrání. My jsme bojovali se spáleninami, dnes už víme, že na těch skútrech to bez krému s velmi vysokým faktorem, dlouhými rukávy a nejlépe i „dlouhými kraťasy“ nejde. Koupě košile pro člověka mého vzrůstu byl mimochodem také zážitek. Spíše halenu s dlouhým rukávem, která obepla moje proporce, se mi podařilo sehnat až právě v Nha Trangu. Jěště že na každém hotelu jsme mohli využít služby praní a žehlení. Ale to už jsem zas strašně odbočil. 

Zpět do hor. Teplota začala s přibližujícími se horami a stoupající nadmořskou výškou rapidně klesat. Na vrcholku té "Sněžky" z původních mořských cca 40 stupňů klesla na 12 stupňů. Představte si nyní dva magory v kraťasech a tričkách, teda haleně, oblečené skoro již i do batohu. Ano byli jsme skutečnou atrakcí, už jenom proto, že cizince v těchto končinách snad viděli poprvé, tedy určitě poprvé na mopedu a takto oblečené. Cestou přes ty hory jsme potkávali spíše náklaďáky, auta a autobusy. Motorek opravdu minimum. Protože jsme z pochopitelných důvodů dost pospíchali, partner ale stále stavil a pod záminkou focení roztával, minuli jsme i poslední klasickou čerpačku před horami. Po jejich překonání a sjíždění do již opět obydleného vnitrozemí se nám zásoby paliva ztenčili natolik, že dojet k první oficiální čerpačce na druhé straně civilizace se zdálo býti stále více nereálné. Tu ale u cesty kde se vzala, tu se vzala chajdička s občerstvením a dokonce se na "bilboardu" tvářila jako čerpačka. Sice žádné čerpací stojany nevidno, ale přesto jsme doufali. Více uvidíte na fotce, jak jsme zjistili záhy po "natankování" majitelka byla spíše než hodná, velmi zdatná vyčůraná obchodnice a my blbci v nouzi. Prostě taková 100% přirážka za blbost oproti běžným cenám. Ale nedejte jí to, když Vám právě nejspíš zachránila život.

Do Da Latu jsme dorazili asi po těch 4 hodinách. Bylo asi 13 hod. Abychom zpět do Nha Trangu dorazili za světla, nebo alespoň za šera (skútry moc nesvítí), měli jsme asi hodinu času a před sebou stejně strastiplnou cestu. Našli jsme tedy úžasnou restauraci v Japonském stylu a při rychlém obědu uvažovali, zda nebude lepší skútry někde opřít o strom třeba a zpět se vydat jako ostatní lidé autobusem. Nakonec odvaha, bláznovství a adrenalin zvítězili nad poněkud podlými a zbabělými myšlenkami a rychle jsme vyrazili na hodinovou ještě strastiplnější cestu zpět do bezpečí a komfortu hotelu Michelia.

Cestou jsme projeli průtrží mračen, zmrzli, rozmrzli a zažili i historku, která je bohužel publikovatelná jen v okruhu nejbližších přátel. Nikoliv poprvé, jsme ze sebe udělali totální blbce... Ale všechno je vždycky nakonec k něčemu dobré a je krásné, pokud si to člověk dokáže přiznat, a dokonce svojí blbostí pobavit ty nejbližší... 

Další den jsme potřebovali hlavně odpočívat, a proto jsme zvolili oddechovou návštěvu asi největšího Vietnamského zábavního parku Vinpearl. Jeho Nha Trangská verze se rozkládá na ostrově spojeném s pevninou více než 3 km dlouhou visutou kabinovou lanovkou překonávající mořský záliv. Údajně se jedná o nejdelší lanovku nad mořem na světě. Jen vybudování jejích 7 opěrných pylonů muselo být docela oříškem. Každopádně kdyby nás nečekalo už nic jiného, byl právě toto pro mě zážitek přímo dokonalý. 

Zde si opět dovolím odbočit a trochu poučit na základě vlastní blbosti. K lanovce jsme se od hotelu nechali odvést taxíkem, což je ve Vietnamu pro turisty úplně běžný, levný způsob dopravy. Před příjezdem k pokladnám lanovky nám taxikář zastavil u jakéhosi neoficiálního prodejního místa vstupenek do Vinpearlu. Poučeni masáží z průvodců a nejrůznějších článků a komentářů na internetu, jsme dost nabubřele, zajisté výhodnou nabídku odmítli a nechali se dovést k oficiálním pokladnám. Když jsme vystáli asi hodinovou frontu a konečně se dostali k okénku, zjistili jsme, jací jsme opět "voli". Cena byla úplně stejná jako v tom stánku při vjezdu na parkoviště, jenom ta fronta tu byla jaksi "bonusem". Po zakoupení vstupenek jsme se tedy bohatší o další zkušenost přesunuli do další asi hodinové fronty na jednu ze snad stovky kabinek lanovky. 

A nyní šup rovnou do zábavního parku. Zatím největšího, jaký jsem kdy navštívil, ale je fakt, že jsem jich zatím moc nenavštívil, komerce mě opravdu moc nebere. V parku toho je od všeho opravdu moc. Jak adrenalinových atrakcí, tak obrovský aquapark, mořská pláž, obří luxusní hotel, vodní svět, obří dětský hrad, jedna z nejdelších bobových drah, tu jsme i přes šílenou frontu nakonec těsně před zavíračkou vyzkoušeli a dokonce dvakrát. Nejvíce ale z celého výletu vzpomínáme na další dvouhodinovou frontu na kabinku lanovky při návratu na pevninu. Ještě že nám k tomu alespoň úžasně hrála živá hudba. Jinak Vietnamci, fronty a cestování to je kombinace přímo vražedná. Ještě že ve frontě mírně převládali ti Rusové... 

Večer jsme na pokoji padli vyčerpáním z těch nekonečných front snad ještě více unaveni, než z toho včerejšího výletu do Da Latu. Pokud to shrneme, tak min. zadky a nohy potřebovali řádnou údržbu. Další den jsme tedy v podstatě celý relaxovali v hotelovém SPA. Večer pak následovala poslední "noční" procházka "konzumem" přesyceným Nha Trangem. Další den ráno pak už transfer na letiště a přesun do středního Vietnamu do lokality Da Nang, resp. historického města Ho Ain, kde jsme byli ubytováni v tamním luxusním resortu. 

Ještě než přistaneme na letišti v Da Nangu, dovolím si další vsuvku týkající se ubytování. Omezím se pouze na to v úrovni, kterou jsme zatím ve Vietnamu poznali, což je taková "vyšší střední třída". Při našem letošním pobytu, který máme teprve před sebou, jsme mnohem větší důraz, nežli na pohodlí a komfort, soustředili na cenu. Např. letošní 21 denní pobyt na Phu Quoc nás vyjde dokonce o něco levněji, nežli loňský 7 denní. Přitom i toto ubytování by se dalo zařadit do "střední třídy" ale v jiné lokalitě, dále od civilizace, což nám naopak plně vyhovuje. Jinak ubytování v soukromí se dá na Phu Quoc zajistit již od 3000 Kč/měs. tj. mnohem levněji nežli u nás. A nebudete bydlet v rybářské chatrči, ale ve standardu na který jste zvyklí z domova, pravda, jenom ne zrovna na pláži.

Ale vraťme se k tomu loňskému pobytu. Platí pravidlo, čím jižněji, tím možný luxusnější pobyt za přijatelných podmínek s mnohem kvalitnějším a dostupnějším servisem. Čím severněji (Da Nang, Hanoj), tím buď skromnější podmínky, o něco horší služby, méně dostupné služby a nebo výrazně vyšší cena. Vše ale stále na velmi dobré úrovni ve srovnání s okolním světem. Jih je typicky turistický, mnohem bohatší, je zde také logicky mnohem větší konkurence. Na severu více chudoby, méně turistů a tudíž i menší konkurence. Zkrátka ve Vietnamu, byť v komunistické zemi, platí asi jako nikde jinde pravidla trhu a hodně tvrdého kapitalismu. V hotelích na jihu (Nha Trang, Phu Quoc, Saigon) jsou tedy v této kategorii hotelů (4*) standardem např. kompletní kosmetické balíčky pro každého hosta každý den na pokoji (včetně např. jednorázových zubních kartáčků, holení atd.) Když cokoliv použijete, obratem Vám to zas doplní. V Da Nangu resp. Ho Ainu si o takovém to servisu ve stejné kategorii hotelu už můžete nechat spíše zdát. To jenom pro jednoduché srovnání. Těch rozdílů bych mohl prezentovat více. Pro poznání země a lidí jsou to ale naprosto malicherné, nepodstatné věci. Našimi dalšími cestami se chceme právě maximálně přizpůsobit běžné vietnamské populaci.

Tak a právě jsme přistáli v Da Nangu ve středním Vietnamu. Teplota jak vzduchu, tak i moře, se znatelně snížila (vzduch i moře do 30 stupňů, moře chladnější nežli vzduch). Rusy z Nha Trangu střídají zejména Australané, Američani, Singapurci, Filipínci apod. Nasedáme do hotelového taxíku a ten nás odváží do asi 35 km vzdáleného, oproti velkoměstu Da Nangu, mnohem klidnějšího, historického města Ho Ain. Ho Ain je proslulé svým zaměřením na špičková krejčovství. Na míru Vám tu do druhého dne ušijí kvalitní oblek, košile atd. z látek, které si sami vyberete. Mnohé z látek my běžní smrtelníci z našich obchodů ani neznáme, zejména kvůli u nás extrémně vysokým cenám. Dále je Ho Ain proslulý úžasnými nočními trhy, kde seženete opravdu vše a dále prodejem nejrůznějších ikon a uměleckých děl. 

Protože již teď jsem hodně dlouhý, budu se Da Nangu a Ho Ainu věnovat jen velice stručně. Mopedy jsme si po opravdu dlouhém vyjednávání zapůjčili za srovnatelných podmínek z Nha Trangem. Chtěli za ně původně ale zhruba jednou tolik. Da Nang je velkoměsto, asi jako naše "maloměsto" Brno, moraváci prominou! Nejsem Pražák, tak to snad ode mě vezmete... Provoz zejména ve špičce vysoce překonává Nha Trang. Dokonce to občas bereme i po chodníku... Poprvé se jedu podívat na vlakové nádraží po vietnamsku právě zde. Historku si dovolím až v rámci fotografie.

Dále v Da Nangu toužíme navštívit obří "Ruské kolo" které tvoří jakousi novodobou dominantu města. Jak zjišťujeme, je součástí nového velkého zábavního parku. Čekáme do páté hodiny večerní, abychom jej vyzkoušeli. Na pokladnách se dozvídáme, že můžeme vstoupit do mega parku, že se můžeme dívat, ale na nic "nesahat". Nechápeme. Přesto podobně jako ostatní platíme vstup a jdeme dále, myslíme si, že obsluha jen neumí pořádně anglicky. Až na místě zjišťujeme, že jsme si v podstatě zaplatili za exkursi po nedokončeném zábavním parku tj. po takové "Potěmkinově vesnici". Takže i v tom Da Nangu se tím Ruskem vlastně nakonec hodně inspirovali. Více o Da Nangu a Ho Ainu v komentovaných fotografiích.

Vzhledem k tomu, že Hanoi a Halong Bay si tedy nechám až do dalšího, dubnového pokračování blogu o Vietnamu, zbývá mi na závěr podělit se s Vámi o slíbené zážitky s Vietnamci coby cestovateli.

Jak vypadá jejich cestování vlakem, to jsem se snažil přiblížit výše u fotografie nádraží. Pro jistotu jsem navštívil Hanojské hlavní nádraží a byla to síla ještě mnohem větší, ale to také až příště. Co Vietnamci jako vzduchoplavci? Nejen Vietnamci, ale východní národy asi paušálně jsou a musejí být všude první. O cestování to platí dvojnásob. Takže i cestování letadlem, kde většinu tvoří právě oni, je skutečným zážitkem, tedy máte-li opravdu velké, dokořán otevřené srdce a jste tolerance sama. Pro letecké posádky jsou evidentně lety do Vietnamu, ale možná i Číny, Japonska atd. doslova očistcem a rozhodně ne za odměnu. Konkrétně Vietnamci cestují, každý bez výjimky, s obrovským množstvím zavazadel. Tedy zavazadel. Zapomeňte na kufry. Oni mají krabice a pak speciální polystyrenové boxy. A každý jich vláčí několik, ti nejlepší desítky. Aby ušetřili, protože jako zapsaná zavazadla do podpalubí jsou striktně limitovány jak kusově, tak váhově a za nadváhu se platí, většina těch krabic a boxů tedy nakonec končí na palubě s námi cestujícími. Do polic nad sedačkami se jen málo kdy vejdou a tak prostě vyplní veškeré volné prostory pod sedadly, ideálně samozřejmě nikoliv před sebou, kde mají místo pro své nohy, ale za sebou, protože vy přeci těch 10 hod. nějak přežijete. Pokud se ale ozvete, jsou slušní a udělají alespoň malý kompromis, prostě trošku toho místa Vám milostivě dopřejí. Jakékoliv pokyny posádky stran bezpečnosti jsou k ničemu, protože oni přeci nerozumějí ani rusky ani anglicky. Takže bezradná posádka je nakonec ráda, když je jí umožněn alespoň v rámci možností průchod uličkami mezi sedadly a občas i průjezd s vozíkem.

Udržet Vietnamce na sedadlech během pojíždění na start, startu, přistání a pojíždění ke gate je téměř nesplnitelný sen posádek. Prostě Vietnamci ve chvíli odlepení kol od dráhy, nebo naopak dotykem podvozků na ranvej opouštějí svá sedadla, kontrolují bagáž, konverzují, dožadují se pozornosti posádky, v případě přistání jsou pak rázem všichni v uličkách připraveni na opuštění letadla. Prostě musejí, nejlépe všichni a za každých okolností, být první! Kapitolou samostatnou jsou děti, tedy nemluvňata. V naší blízkosti jich bylo asi 5. Jakmile přestalo řvát jedno, štafetu přebralo druhé, třetí... A za tři hodiny nová runda. Celých 10 hodin, briskně přeřvali i zábavní systém. Opakuji, že jsem velice tolerantní, což se ale už vůbec nedá říci o mém partnerovi... 

A nyní už opravdu na úplný závěr tohoto blogu jedna úsměvná historka, opět v duchu „blbci na cestách“... Když jsme letěli tam, bylo to v době platnosti zimního letového řádu. Zpět jsme se vraceli bezprostředně po změně na letní letový řád, a tudíž po změně (posunu) času. Tolik nápověda na úvod. Dle letového řádu, vycházejíce z údajů Airshow a palubního systému jsme letěli s cca hodinovým zpožděním. Na přestup v Moskvě jsme podle letového řádu měli pouhé 2 hodiny. Kdo jste někdy přes Šeremetěvo již letěl, víte, že pouhé 2 hod. už jsou poměrně velký problém, nemluvě o letadle skoro plném Vietnamců. My jsme dle údajů měli už jenom hodinu. Takže zatímco partner začínal na palubě trénovat sprint, já zas začínal hledat ubytování v Moskvě. Po dosednutí na runway neměli Vietnamci šanci! Prostě u dveří jsme byli tuším druzí za Francouzi, kterým to letělo ještě asi o 15 min. dříve. Pravda, posádka nám trochu, za to moc ráda pomohla. Když jsme se vyřítili z letadla, již na nás čekala paní, která nás rychle směrovala správným směrem. Sprintovali jsme tedy s kabinovými zavazadly, nyní již triumfálně na čele pelotonu do dalšího terminálu a správnému odletovému gate.

Když jsme dorazili, tedy, již z dálky jsme viděli, že něco nehraje. Gate byl v podstatě prázdný, na informační ceduli nikoliv Praha, ale tuším Delhi. První co nás samozřejmě napadlo, bylo, že cestující jsou již v letadle a gate je již uzavřen a připraven pro příjem nových cestujících do nové destinace. Padli jsme na prázdnou lavici a začali řešit, co budeme dělat. Když najednou se dívám na hodiny a cosi mi nehraje. Zřejmě jdou špatně, protože ukazují o hodinu méně, než ty v letadle... Ledaže by ti dobráci v tom letadle neměli zaktualizovaný čas. Ano, bingo! Chvilku po té zmizelo z informační cedule Delhi a objevila se Praha a my zjistili, že máme asi 1,5 hodiny času k dobru.

Takže šup na něco k snědku, utratit ještě nějaké peníze. V rámci sankcí všechny americké stánky s občerstvením uzavřeny, na výběr jsme tedy moc neměli. Nakonec jsme si dali asi nejdražší "baštu" za celou dovolenou, kterou jsme museli zaplatit platební kartou, protože když jsem vytáhl dolary a eura, tak mi málem bez varování zastřelili. A přepočet rublu na Kč byla po stržení platby opravdu docela síla. Ta Ruská replika McDonaldu nás v přepočtu přišla skoro na 1000 Kč, za dvě porce čehosi s pitím. Takže zlatá Ruzyně, myslím letiště Václava Havla... :-) A to už je opravdu konec!

Na přelomu dubna a května očekávejte tedy pokračování, které se bude jmenovat:

Vietnam 2016, PhuQuoc, Hanoi, možná jednou náš přechodný domov...